Jdi na obsah Jdi na menu
 

erbenova1.jpg

Eva Erbenová ukazuje na jméno své zesnulé maminky.

SOKOLOV – „Je to jako zmrtvýchvstání. Byla tady pohřbená čísla a najednou jsou to lidé.“ Tato slova pronesla Eva Erbenová krátce po odhalení nové pamětní desky se jmény takřka osmdesáti židovských žen z několika evropských zemí, které v jarních měsících roku 1945 zemřely hladem, vyčerpáním či na různé nemoci v koncentračním táboře ve Svatavě. Také ona prošla peklem nacistických lágrů. Přes veškeré útrapy nakonec přežila. Na svobodu se dostala, když se jí podařilo uprchnout z pochodu smrti v oblasti Slavkovského lesa v obci Čistá. Uplynulo sedmdesát let od konce druhé světové války, paní Erbenová stojí na židovském hřbitově v Sokolově a čte na pamětní desce jméno své matky Marty Löwidtové, která ve svatavském táboře zemřela 17. dubna 1945. Dojemný okamžik v ní probouzí dávné vzpomínky. Opět se vrací do doby, kdy ji navždy opouští její maminka a jako čtrnáctiletá dívka prchá z pochodu smrti.

„Pro mě to je, jako kdybych tu maminku pohřbívala dnes. Jenomže už to jsou jiné vzpomínky, jiné pocity. Člověk už to všechno prožil a tak je to trochu vybledlé. Ale tady se to zase vrací ve velké míře a dostává to zase tu barvu oněch časů,“ promluvila o svých pocitech Eva Erbenová. „Pamětní deska je podle mě moc hezká. Je to jednoduché, pěkné i vkusné,“ usmála se. Novinářům pak stručně pověděla, proč je tolik důležité oběti a hrůzy války stále připomínat. „Vy, mladá generace, budete vědět, co se stalo lidem, kteří jenom kvůli tomu, že se narodili jako židé, neměli právo na život,“ zdůraznila.

deska1.jpg

Starosta Jan Picka a Vladimír Bružeňák odhalují pamětní desku.

Pamětní deska vrací jména desítkám židovských žen z Maďarska, Polska, Československa a Nizozemí, které koncem války zemřely při pochodech smrti v ženském koncentračním táboře Svatava (Arbeitslager Zwodau). „Tyto ženy nepřežily jeden z posledních a nejbrutálnějších nástrojů nacismu k vyhlazení svých odpůrců a takzvané méněcenné rasy – zejména židů, tedy pochody smrti. Zemřely v posledních týdnech války, v březnu a dubnu 1945. Některé již v době, kdy americká vojska dobývala Chebsko a do svatavského tábora byly slyšet vzdálené zvuky výstřelů. Svoboda byla blízko, a přesto jim nebylo dopřáno, aby se jí dočkaly,“ přiblížil historické souvislosti sokolovský učitel a publicista Vladimír Bružeňák.

„Spousta z nich zažilo hrůzy vyhlazovacího tábora Osvětim, ze kterého byly v lednu 1945 před příchodem Rudé armády vyhnány na dlouhé a vyčerpávající likvidační pochody. Ušly stovky kilometrů, v chatrném oblečení v zimě, s minimem jídla, unavené, vyčerpané. Mnoho žen během cesty zemřelo nebo bylo nacisty zavražděno. Přes Sasko a Bavorsko se dostaly až do Svatavy, kde další desítky z nich útrapám podlehly. Nacistická správa tábora pak nařídila jejich těla snést na hromadu a postupně je nechala, většinou tajně, odvážet právě na hřbitov v Sokolově, kde je bez jakékoli připomínky zakopala do hromadného hrobu. Většina z nich měla prakticky celý život před sebou, vždyť nejmladší z nich bylo pouhých patnáct let. Jejich duše čekaly dlouhých sedmdesát let na to, až budou jejich hroby označeny a lidé se tak konečně dozví, že svůj poslední odpočinek našly právě zde,“ řekl Bružeňák těsně před samotným odhalením pamětní desky.

deska2.jpg

Vladimír Bružeňák hovoří s Evou Erbenovou.

Na pietní akci promluvil také starosta Sokolova Jan Picka. „Dnešní shromáždění má připomenout památku více než šesti milionů vyvražděných příslušníků židovského národa a zejména má připomenout, že i v našem městě a jeho okolí část této největší genocidy lidských dějin bohužel probíhala. Největší význam dnešní akce ale tkví v tom, že vrací jména bezejmenným. Židovky zemřelé ve Svatavě z velké části doposud neměly ani jména, ani označené místo, kde spí svůj věčný spánek. Město Sokolov je tak nesmírně rádo, že s úpravami v minulých dobách poničeného židovského hřbitova, instalací informační cedule a zejména pamětní deskou, mohlo tímto důstojným způsobem se poklonit památce všech obětí a svým dílem přispět k tomu, aby se na všechno utrpení a zlo, které válka přinesla, již nikdy nezapomnělo,“ prohlásil Picka.

Proslovu se ujal také předseda Židovské obce Karlovy Vary Pavel Rubín. „Karlovarská židovská obec čítala před druhou světovou válkou přibližně 2500 členů. Po zabrání Sudet se většina židovských rodin přestěhovala mimo toto území, stejně ale nakonec mnozí z nich po okupaci celé republiky nakonec padli do rukou fašistů. Z karlovarských židů odvlečených do koncentračních táborů se po válce vrátilo pouhých dvacet šest lidí. V této souvislosti je třeba se zmínit o skupině těch, kteří dokázali situaci včas a s předstihem vyhodnotit. Ti se zachránili časnou emigrací do zahraničí, někteří bojovali za svobodu Československa v zahraničních armádách,“ uvedl Pavel Rubín. „Po válce se mnoho židovských vojáků různých národností usídlilo v Karlových Varech a tak po válce měla karlovarská židovská obec, přes všechny ty hrozné události, ještě 1500 členů. Tento počet ale netrval dlouho. Po roce 1948 mnoho těchto lidí emigrovalo a z těch, kteří zůstali, jich je k dnešnímu dni registrováno osmdesát sedm,“ doplnil Rubín.

hymna1.jpg

Během pietní akce zazněla izraelská a česká hymna.

Akce se dále zúčastnili zástupce izraelské ambasády Eran Shmuel Yuvan, Chaim Kočí z bratrstva Chevra kadiša a v neposlední řadě rodina paní Erbenové, jež do Sokolova přijela až Izraele.