Jdi na obsah Jdi na menu
 

koncert1.jpg

Muzikanti zahráli klasiku i moderní hudbu. Foto: Wolfgang Schmidt

KYNŠPERK NAD OHŘÍ - Na pozvání mezinárodního Festivalu uprostřed Evropy zavítal do Kynšperku, do nově opraveného barokního chrámu Nanebevzetí, soubor hráčů na žestě ze slavné holandské filharmonie Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam. Zcela podle očekávání i letošního festivalového motta šlo o "zážitek převyšující představy".

Umělci s trubkami, lesními rohy, pozouny a tubou k radosti věrných návštěvníků přehlídky zahájili znělkou festivalu, kterou je od jeho vzniku před 21 lety jásavá Purcellova Trumpet Tune. V úvodu pokračovali starobylou a velmi slavnostní renesanční svitou Tylmana Susata a poté ve dvou řadách proti sobě starým polyfonním kánonem Giovanniho Gabrieliho, v němž vynikl spolu s výjimečnou akustikou kostela i zvláštní měkký a zároveň průzračný zvuk žesťů, kterým je soubor proslavený. Jako skvělá pocta duchovnímu místu vyzněly následující tři transkripce známých  chorálových předeher geniálního barokního varhaníka Johanna Sebastiana Bacha, mnohohlasé a vroucné, dávající vyniknout všem barvám zúčastněných nástrojů v tom nejlepším, co dovedou, a s velkolepou gradací povznášející hudebníky i s publikem vzhůru k nebesům.

Došlo i na současnou klasiku v podobě nevídané Žesťové symfonie nizozemského krajana hudebníků Jana Koetsiera - naléhavé a dramatické jako výjevy andělů s divoce rozepjatými křídly v honosné oltářní výzdobě za souborem, a zároveň filmově jazzující trumpetovými sóly s dusítky tubou více a více zatápějící pod kotlem až k finálovým fanfárám. Úloha následného zdánlivého zklidnění připadla noblesní Sonátě pro Mathildu Wesendonckovou, kterou mág s harmoniemi Richard Wagner napsal pro klavír, ale zde s ní žestě svými mohutnými vibracemi rozechvěly nejen celý chrám, ale i srdce posluchačů, dam především.

Druhá polovina již patřila moderní hudbě zcela, počínaje fanfárami z orientálního baletu La Péri o hledání nesmrtelnosti od francouzského impresionisty Paula Dukase přes půvabnou Serenádu d-moll Antonína Dvořáka, s žesti tak neuvěřitelně něžnými a jemnými jako ptačí zpěv i rozpustilým českým kvapíkem, až po jazzový Výběr z Gershwina od Richarda Bissilla zahraný amsterdamskými trubači viditelně s chutí a královskou grácií. Uvolněné finále koncertu  završil Caravan legendy amerického jazzu Dukea Ellingtona, a to tak bláznivě gradující, že to posluchače od  ctihodného amsterdamského tělesa až překvapilo. Samozřejmě příjemně, jako celý tento koncert, jehož prožití skutečně představy překonalo po všech stránkách. (FUE)