SOKOLOV - Sokolovský Klášterní kostel svatého Antonína hostí od pondělí 9. 4. unikátní výtvarnou výstavu "Algoritmus modernismus" poděbradského konkretisty Aleše Svobody (1956). Slavnostní vernisáž za účasti tvůrce a dámského saxofonového kvarteta Ty tety se koná od 17:30 hodin.
Autor je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, na které nyní jako vedoucí Kreativního modulu na Fakultě humanitních studií přednáší moderní a současné vizuální umění, vizuální sémiotiku a tvorbu digitálního obrazu. Ve výstavních síních po celé Evropě i v zámoří představuje své počítačové, proměnlivé, abstraktní struktury, v nichž se zabývá vizuální sémiotikou a možností digitálního obrazu.
Aleš Svoboda, jako žák světoznámého průkopníka zapojení počítače do vzniku výtvarného díla Zdeňka Sýkory, ve svých dílech navazuje na princip systémového, programovaného uspořádání vizuální struktury založené na využití počítače a momentu náhody. Soustavně experimentuje, čehož výsledkem jsou vizuálně nosné a esteticky velmi účinné objekty, obrazy a počítačové grafiky.
Jeho práce se na veřejnosti neobjevují příliš často. Snad proto, že nemají povahu sebevýrazu umělcovy psychiky nebo fyzického procesu, ale v poloze, v českém umění poměrně vzácném, navazuje na principy neoavantgardní experimentace 60. let. Jejím ústředním tématem je geometricky formovaná vizuální struktura a principy jejího utváření zviditelněné v jednotlivých fázích sekvencí, popřípadě v procesu proměn variabilních objektů. Zvláštní rysy, odlišujícími Svobodovy práce od většiny intelektualistických konceptů pohybujících se ve sféře sémiotických operací a intertextových vztahů, jsou izolace geometrického tvaru od sociálně historického kontextu a využití aktuálních vědeckých teorií morfogeneze, vizuálních struktur a procesů. Subjekt-objektový princip strukturální poetiky, přítomný v metodologických východiscích Svobodovy umělecké činnosti, podivuhodně zapojuje diváka do zjevování struktury jako procesu. Tím přibližuje abstraktní model přirozenému světu - vazbám, růstu, náhodám. Toto vyvolávání nové výtvarné reality otevírá výhled na jinou skutečnost.
Svobodovy variabilní struktury implikují interakci s divákem, který vstupuje do hry a podílí se na hledání různých vizuálních řešení. Rozehrává vazby mezi pravidelným řádem, třeba předem daného rastru, a možnou pluralitou podob intervencí, od pravidelných, systémových až po spontánní a expresivní. Jako východisko většinou slouží rovina obrazového plátna, která je někdy ještě dál rozčleněna jednoduchou geometrickou skladbou, lineární zásahy umožňují i provazy či plastikové šňůry. Variabilní katastrofické struktury představují reliéfní sestavy dřevěných tyčinek, které mohou v určité situaci radikálně proměnit svoji podobu.
„Na jednu stranu můžu sledovat nějaký průběh, neustálou proměnu, kde je nejdůležitější stálá změna, a na druhou stranu mohu opakovaně a do hloubky pozorovat určitou zmrazenou složitost,“ uvádí k tomu autor.
Nevystavují se tu tedy jen definitivní výsledky, ale i výseky a projekce jistého procesu. V tomto tvůrčím konceptu hrají svou roli složité počítačové algoritmy a vizuální sémiotika, ale kdo si obraz prohlíží, nepotřebuje o tom vědět vůbec nic. Jak říká Aleš Svoboda: „Záleží jen na působení.“
(tk)